Jednoduché tipy pro šťastnější život? Začněte u sebe ještě dnes!

Jmenuji se Jana Hanzlíková, vystudovala jsem psychosociální studia a téma psychologie je mi velmi blízké. Pocházím z jižních Čech. Ve 37 letech jsem maminkou dvou dětí. Mimo děti pečuji o svého manžela, psa a dům se zahradou. Když mi zbyde volný čas, věnuji se ráda józe, přírodě, cestování a malování (na plátno i obličej).  

Pro toto téma jsem se rozhodla díky vlastní zkušenosti. Věřím, že se vám článek bude líbit a že některé věci, pokud je uvedete do praxe, vám pomůžou žít o kapku lepší život. 

Mým životním mottem je: Tvořit, užívat si cestu a pokaždé vždycky znovu vstát.

Když se to tak vezme, nestalo se nic až tak hrozného.

Jen mi nějak došly síly.

Nemám dodělanou důležitou práci. Nestihla jsem nakoupit nic k večeři. A taky mě rozčiluje, že si ty děti po sobě nic neuklízí.

Dívám se na panenku barbie utopenou v hrnečku od nedopitého kafe.

Připadám si stejně. Utopená. V kolotoči každodenních povinností. Hlava se mi točí. Jsem neschopná. 

Ach, zase ten neodbytný pocit, že nic nemám pod kontrolou.  

Najednou vidím úplně jasně obraz sama sebe s hasičákem v ruce. 

Jen hasím. 

Tam, kde to nejvíc hoří. Jednou doma jako máma, jednou v práci, jednou ve vztahu jako manželka.

Honem splašit kostým pro dceru, dodělat papíry pro účetního, něco rychlého uvařit, ale taky aby to jedly. Složit ponožky, kterých vždycky půlka zbyde. Až někdo odhalí, kam se ztrácí, tak to bude na Nobelovku. Převléct povlečení, koupit narychlo dárek pro manžela k narozeninám…Kolik že mu vlastně už je??? Jo a nechtěla jsi jít večer cvičit? Minule jsi taky nebyla, protože tě přece šíleně bolela hlava.  Dnes ale není na cvičení čas. Nestíháš, holčičko, musíš to všechno dohnat!

Tak tohle byla moje docela běžná realita před několika lety a nebudu Vám lhát, i dnes jsou dny, kdy mám pocit, že jsem “ve smyku”.

Takových dnů ale výrazně ubylo díky malým jednoduchým změnám v mém životě.

Chci vám napsat o konkrétních tipech, které pomohly mně.

Třeba pomůžou i vám.

1) Času nebude nikdy víc. Vždycky ho bude stejně. Jde o to, čemu dáme největší důležitost a na co zaměříme svou pozornost.

2) Nikdy není hloupé říct si o pomoc. Často si myslíme, že to všechno zvládneme samy, ale "zvládat" pro pocit naplněného života mnohdy nestačí. Přitom si myslím, že nám, ženám, stačí docela málo. Nechceme jen existovat s věčným pocitem jazyku na vestě.

3) Pokud občas nedáme sami sebe na první místo, nemůžeme se dobře postarat ani o ty, které milujeme. Nebude na to energie. 

4) Krása života a jeho smysl není o hledání dokonalosti.

Na každý den si napište věci, které je potřeba udělat a ty postupně škrtejte

Dlouho jsem dělala tu chybu, že jsem si psala jen věci, které se týkají práce a pak také schůzky, lékaře atd. Zapomínala jsem na hodně věcí, které se týkají domácnosti, úklidu, ale také odpočinku, volného času a koníčků. Nedošlo mi, že je tam potřeba psát nejen povinnosti, ale také ty “radosti”! 

2)  Začněte se na svůj život dívat jako na investici
Představte si, že ten čas, který vám do konce života zbývá, je  například 1 000 000 Kč. Teď je na vás, za co ten milion utratíte. Milion představuje můj čas a energii, kterou věnuji tomu, co dělám. Čemu a komu dám například tisícovku svého času.
 
Co mi to přinese? Posunu se někam? Naučí mě to něco? Udělám dobře svou práci? Nebo stačí, aby převládalo i něco tak obyčejného, jako "dobrý pocit", radost, naplnění, prostě dobrá energie...Pak to jde do plusu a podle mě to má smysl.
 
Za tu časovou tisícovku také můžu dvě hodiny ležet doma v posteli. Otázka je, co mi to dává. Koušu se nudou, v blbé energii a jsem pak ještě víc unavená? Pak je to ztráta energie. Relaxuji a cítím se pak dobře a odpočatě? Pak to jde do plusu.
 
Takže když děláme věci nebo trávíme čas s lidmi, kde nás to víc háže do mínusové energie, než do plusové - má to smysl?
 
Tohle mi moc pomohlo ve smyslu, čemu a komu svou tisícovku = svůj čas, dám.
 
Takže ta důležitá otázka je: za co chceme utrácet svůj život?

3)  Naučte se říkat NE všemu, co vás rozptyluje od toho, co právě děláte

To se týká i zvonění telefonu, sociálních sítí nebo nenadálého pozvání na kafe, když zrovna potřebujete dokončit důležitou věc do práce. Ale platí to i opačně - když se opravdu věnujete sobě nebo rodině, opět to dělejte poctivě a netahejte do toho práci. Z vlastní zkušenosti musím říct, že je to největší zabiják rodinného štěstí.

4)  Jeden týden si někam pište vše, co musíte zajistit v rámci rodiny

Znáte to, že musíte myslet na všechny nákupy různých potřeb, zajištění náhradního oblečení, připomínání úkolů, vaření, úklid? Jednotlivé úkoly nestojí za řeč, ale jejich součet vytváří psychickou nálož. Pište si je. Můžete je pak ukázat partnerovi, který opravdu mnohdy ani netuší, co všechno musíte zařizovat. Zkuste otevřít debatu na téma, co by mohl dělat on (nebo někdo jiný).

5)  Každý jsme zodpovědný za své vlastní štěstí. Čas od času se zaměřte jen sami na sebe

A ne, není to sobecké, protože když my samy nemáme energii, jak tady můžeme být pro ostatní? To svolení starat se o sebe, vám nikdo nedá, můžete ho dát jen sama sobě. Sebepéče ale nemusí být jen luxusní wellness pobyty, ale takové ty malé věci na pár minut, co ve výsledku udělají hodně. Jít se projít do přírody, dát si oblíbené jídlo, drink nebo masku, přečíst si knížku, zacvičit si nebo si pustit seriál. Napište si seznam toho, co vám energii dává, při čem dokážete vypnout hlavu. A všechny tyhle věci si pište pravidelně do diáře.

Jsou opravdu stejně důležité jako vaše práce a další povinnosti.

6)  Neustálá honba za dokonalostí je někdy zabijákem spokojenosti

Sociální sítě jako výkladní skříně dokonalých životů k tomu moc nepřispívají. Všichni ale víme, že životy nás všech jsou v neustálém pohybu a bez ohledu na sociální status všichni žijeme tytéž starosti. Naše životy kmitají od uklizeného k neuklizenému, od vyřízeného k nevyřízenému, od lepších dnů k těm horším a zase zpět…Jednou jste dole, jednou nahoře. A tak pořád dokola. To, co je vyladěné dnes, od zítra začíná nanovo žít svým vlastním životem. Je to neustálý koloběh, který nejde udržet ve statickém stavu. A v tomhle kontextu je dokonalost jen nějaký přelud, za kterým nemá moc smysl se hnát.

Přeji vám umění poznat to důležité od nedůležitého. 

Odvahu říkat si o pomoc.

Vůli říkat “ne” tam, kde chcete říkat “ne”.

A respekt k sobě a vlastním potřebám.
 

Vždyť je opravdu jen na vás, za co utratíte ten “milion”, co vám zbývá. 

Jana Hanzlíková